Myslím, že celý nápad vyrazit na sever vznikl jedné letní noci před klubem v blízkosti kostela Sv. Mikuláše v Chebu, kde kluci z FIVE SECONDS TO LEAVE odpálili pokoncertního špeka. Nechal jsem si vyprávět zážitky z jejich Pobaltského turné v roce 2010. Kluci s úsměvem vzpomínali na to, jak v dubnu v Pobaltí zažili „ruskou zimu“, jak trpěli hladem a žízní, skoro nikde nedostali najíst ani slíbený cesťák a jak si po turné, které je nakonec vyšlo na patnáct tisíc z vlastní kapsy, všichni tři slavnostně přísahali, že „do Pobaltí již nikdy více“. Po deseti minutách, kdy zazněla tato věta, jsme již domlouvali na baru společné turné, nejlépe na květen a červen, kdy už bude v Pobaltí snesitelně teplo s tím, že my domluvíme polovinu koncertů po cestě v Polsku. V tu chvíli to byla jen vize, myšlenka a tlachání u piva, ale již tenkrát jsem věděl, že tohle nelze nedotáhnout do konce. V tu vlahou letní noc jsme samozřejmě neměli vůbec žádné kontakty ani do Polska ani nikam jinam, dokonce jsme neměli ani dodávku, do které by se nacpalo sedm lidí, ale … „všechno bude“.

V následujícím měsíci se ozývá Jarmo, bubeník z estonské skupiny TALBOT, který v Tallinnu v únoru dělá audiovizuální festival Heliosphere s kapelami typu AMENRA s nabídkou vystoupení. Cíl je tedy jasný a smrtelně mrazivý čas nejstudenějšího měsíce v roce také. Přísaha FIVE SECONDS TO LEAVE bere za své a pokud byli vymrzlí na přelomu dubna a května, teď to zřejmě bude minimálně Sibiř. Spíš ale Arktida. Výprava o sedmi členech, čítající mně, tedy basáka ESAZLESA, našeho nejskladnějšího člena, kytaristu Zdendu, lamače dívčích i mužských srdcí, řvouna, kytaristu, chlupatého nudistu Boušeho a nejmladšího dvojníka Gérarda Depardieu se zabijáckým úderem do škopků Honzíka. Druhá část výpravy znamená trio FIVE SECONDS TO LEAVE z Jindřichova Hradce, bubeníka Víťase s náběhem na sociální fóbii, kytaristu Vencu, který se krátce před cestou vrací ze Srí Lanky, a nejdunivějšího basáka v čechách Hromyho.

Hlavním cílem je tedy Tallinn a časem jsme poskládali i ostatní koncerty po cestě:

Dětmarovice, Ruda Śląska, Lublin, Vilnius, Kaunas, Riga, Tallin, Preiļi a Krakow:

17.2.2011 - Čtvrtek večer – 22:31 (Plzeň)
Tak koukám na teploty v Estonsku a přes den má být mínus osmnáct, v noci dokonce mínus dvacet sedm. Tato teplota byla u nás naměřena na pražském Klementinu snad jen v bájných zimách léta páně 1927 a 1789. A za několik dní se nebudeme mít před stejným mrazem kam schovat. Nebudu hrdina, balím si termo tričko. Sice jsem Boušemu slíbil, že budu taky punkáč, ale tady půjde do tuhýho. A v mém pokročilém věku už se prostě musím hlídat. Bouše má na těle stejně huňatější kožich než já. Pokládám si zbytečnou otázku. „Proč jsme ze všech měsíců museli kápnout na ten nejmrazivější?“ Asi aby byly zážitky. Kluci jsou na společné zážitky cíleně zaměření. Jakmile jde o kapelní zážitek, jde se do toho, i kdyby to znamenalo potenciální ohrožení tělesného či duševního zdraví. Takže: „Musíme udělat zážitky“.

18.2.2011 - Pátek – 15:37 (Někde mezi Plzní a Českými Budějovicemi)
Tak už sedím v dodávce a míříme na jih. Bouše řídí. Do severovýchodního cípu Moravy, kde hrajeme první koncert, jedeme přes Budějovice, musíme totiž nabrat od NAABů (Noise Assault Agency Booking) zásilku splitek a v Jindřichově Hradci naložit FIVE SECONDS TO LEAVE. Splitka dostáváme od „merchguye“ NAABů Ewy, u kterého při prvním setkání nevíte, jestli je to kluk, holka nebo albínský černoch s vyžehlenými vlasy. Následuje cesta do Jindřicháče, při níž zjišťujeme, že Venca u Lívanců (naše zdomácnělá zkratka pro FIVE SECONDS TO LEAVE) je ještě v práci a Hromy jel do Hodonína vyzvednout jejich nové vinyly … takže už teď vím, že nabereme skluz a to jsem navíc zvědav, jestli se vlastně vejdeme se vším tím haraburdím do auta nebo budeme muset někde operativně řešit vozík. Kvůli němu jsem v tomto týdnu nechal k dodávce za hříšné peníze přimontovat tažné zařízení a následně převrátil zavřený dopravní inspektorát naruby, když jsem se mimo úřední hodiny snažil změnu na voze oficiálně přihlásit. Náš bubeník Honza ohlašuje sračku „jaksvině“, narval do sebe už deset tablet Imodia, takže vlastně už nemá průjem ale zácpu – to nám to hezky začíná.

20.2.2011 - Neděle – 8:34 (Ruda Śląska - Berza Squot)
Vzbudila mě teď zima na Berza Squotu v polské Rude Śląske. Přitáhnul jsem si zaprášenou sesličku blíž obrovským kachlíkovým kamnům, které se nám tu ve spací místnosti povedlo rozhicovat. Do kamen nikdo minimálně pět hodin nedal ani jeden mizerný uhlík, takže uvnitř jsou již vyhaslá, ale kachlíky mě ještě příjemně hřejí na zádech, nicméně uvědomuji si, že za dvě hodiny již nebude ani to.

Předvčerejší páteční koncert v dětmarovickém Dělnickém domě byl trochu hektický. Přijíždíme na poslední chvíli, těsně před hraním s tříhodinovým zpožděním, a to hlavně díky tomu, že jsme přes dvě hodiny nakládali dodávku. Možná jsme přeci jen měli vzít ten vozík. Kluci jsou na zadních sedačkách zastlaní spacákama a osobníma báglama. Nic pohodlného. Navíc zadek auta se opravdu láskyplně tulí k silnici. Mám pocit, že jakmile bude nějaká větší nerovnost na vozovce, tak si dá podvozek se zemí dost nepříjemné políbení. Podle údajů v techničáku bychom měli být více jak dvojnásobně přetížení. Kdyby se při nakládání udělala sebemenší chybička, tak se to tam prostě nevejde. Transporter při jízdě do kopce sténá a nejede více jak šedesátkou. Mám čím dál tím větší strach, že až se v Lotyšsku objeví horší silnice, budeme chvilkami škrtat zadními běhy o blatník, je tam sotva pár centimetrů mezírka.

Po tom, co jsme naložili všechen aparát, merch a osobní bágly, jsme dostali u Brna od Shindyho další náklad. Padesát triček 5STL a pro nás nové placky a nášivky. Jupí. Máme poprvé v historii nášivky, jsme už vopravdická punková kapela. Lívanci jsou dost zpruzení a mrmlají stále o vinylech, které se jim nelíbí. Barvy se prý vůbec nepovedly dle jejich představ – to co mělo být hnědé je černé, texty jsou příliš tmavé, nečitelné … no, vládne dobrá nálada.

Páteční koncert byl prvním a posledním na tomto turné na domácí půdě. Domácí THE SIN OF LILITH měli jednoznačně největší úspěch u publika. Škoda, že jsme z jejich setu nestihli víc. Dětmarovický kulturák byl otevřený jen na tkzv. malém sále a myslím, že nějakých padesát lidí tam snad bylo. Mně se hrálo skvěle. Večerní párty na bytě zpěváka Honzy, kdy se nám podařilo svrženou vodní dýmkou podpálit křeslo, byla také fajn. Lívanci spali v jiném bytě. Noc byla krátká, ranní vstávání bolestné a dopolední nakládání aparátu zdlouhavé. Opět se více jak hodinu optimalizoval prostor v dodávce. Následuje několik hodin strávených ve společnosti oběda a páru posledních českých pivek, čepujeme poslední naftu za české koruny a při čistění předního okna jsem urval stěrač. Hromy se ho snažil přilepit izolačkou a zdá se, že to i bude držet, ale já před sebou stále vidím situaci, kdy v nějaké lotyšské sněhové vánici potratíme stěrač a budeme v … jak to říci slušně? V pěkné šlamastice.

Cesta přes polská městečka severně od Ostravy je úmorná. Končí jedna vesnice, začíná druhá. Všude jedeme padesátkou a všude jsou auta a autobusy. Těch mizerných osmdesát kilometrů jsme jeli víc jak hodinu a půl. Do cihlové nádražácké vilky – Berza Squatu dorážíme přesně ve chvíli, kdy přijíždí drobný veselý Polák s mikinou „Antifaschist“ a jde nám odemknout. Mluví na nás svižnou polštinou a my vůbec nerozumíme. Zkoumáme prostor, kde budeme hrát a spát, na obou místech se teplota pohybuje kolem nuly:

V Berza Squatu se hraje dole ve sklepení. Cihla – cihla – kámen – cihla, ideální místo na středověké vězení nebo mučírnu. První hrají Lívanci a vypadají při tom opravdu dost vymrzle. Místnost, kde se hraje, je jedna z malých sklepních kobek, která není větší než průměrný obývák. Mně největší problém dělají nerovné, ledové kočičí hlavy na podlaze. Efektové krabičky se na nich při přešlápnutí zvrhávají a já jakmile udělám s basou krok, ztrácím balanc. Před námi je asi dvacet, možná pětadvacet lidí, a ačkoliv se ani u nás ani u Lívanců moc netleská, vypadají, že je to zajímá. Místo, kde se hraje, je pravověrnou sklepní kobkou, ale své kouzlo to rozhodně má:

Překvapuje mě, že poláci znají naše skladby a dokonce si vyžadují „Sobce“, nakonec ožívají a tak dojde i na dva přídavky, což je super. Po koncertě se mi na zádech mění vroucí pot na ledový – velmi nepříjemný pocit. Před zimou se nedá téměř nikde schovat, kamna ve spací místnosti ještě nehřejí a jediný rozumný otop (plynový hořák) je hned u baru, kde je i největší koncentrace lidí. Usínám schoulený v embryonální poloze s čtyřmi vrstvami trik, dvěma mikinami a jedním svetrem na sobě. Po dopsání těchto řádek na zádech cítím, že už i ta velká kachlová kamna, o které se opírám, ztrácejí sílu, takže jdu hledat nějaké teplejší místo. Dnes nás čeká přejezd do Lublinu, což šacuji tak na šest hodin v autě. Haleluja.

20.2.2011 - Neděle 23:22 (Lublin – Tektura Squot)
Před chvilkou jsme dohráli na Tektura Squatu v Lublinu. Cesta sem nakonec trvala něco kolem sedmi hodin, cesta po dálnici do Krakowa byla skvělá, nicméně kvůli jedné přestavbě křižovatky na pokraji města polských králů jsme nabrali zhruba hodinový skluz. Před výjezdem z Rudy jsme se hromadně tulili k jedinému teplému předmětu, který na Berza Squatu zbyl tedy k oněm obrovským kachlíkovým kamnům, které ještě neopustilo všechno teplo. Byl to asi dost zábavný pohled. Sedm lidí namačkaných na jedny kamna. Všude jinde ale byla zima.

Na Lublinu je poznat, že je severněji. Stále přituhuje, navíc je tu asi deset čísel sněhu. Lublinský squat spravuje podsaditá, usměvavá adredatá černovláska Iskra, která nám udělala zatím nejlepší jídlo, které jsme na cestách měli. Výtečné pikantní veganské karbanátky, kari rýži s dušenou cibulkou a každý nádavkem obrovskou horu přírodního afrodisiaka – strouhaného celeru. Ranní erekce bude krutá. Squat si Iskra pronajímá od města, je skvěle vyzdobený a téměř každý den tu je nějaký kulturní program. Zkoumáme plakáty, které jsou všude, mezi jinými tu hráli například SONS OF SATURN:

5STL zahráli zatím asi nejlepší set, po první písničce za sebou zanechali spoušť a konsternované lidi, kteří i zapomněli tleskat. Před koncertem běžel velmi příjemný živák EXPLOSIONS IN THE SKY. Kluci právě dole užívají barového veselí a já, starý jezevec, jsem zalezlý v místnosti, kde budeme spát. Mladý polák, co tu bydlí, má na stole originálku CHILDREN OF FALL, demo DAKHMY a v poličkách spoustu další české muziky. Musíme mu tu zítra před odjezdem něchat nějaké dárky. Já si dopřávám soukromí, ke kterému mi hrají MURDER BY DEATH. Takových chvilek bude v dalších dnech málo.

22.2.2011 - Úterý (7:22 – Vilnius – byt poblíž centra)
Večerní party, která následovala po tom, co jsem si po následujícím zápisku dopřál studenou squoterskou sprchu, byla vydařená, a protáhla se do časných ranních hodin, kdy jsme na baru poslouchali Edith Piaf, Sinatru a někteří z nás vytáčeli sličnou barmanku. Ve squotu je i pár Rakušáků, kteří když zjišťují, že jsme Češi, se dožadují toho, aby je někdo naučil české věty bez samohlásek a musím říci, že ovíněný Hromy měl neuvěřitelnou výdrž, a že kluci byli fakt šikovní a nezdolní:

Trochu mě štve, že druhý den měli kluci teplou vodu ohřátou z bojleru – ale ne všichni. Při Boušeho sprše teplá došla a to, co teklo z červeného kohoutku, byla ledová voda. To, co teklo z toho modrého, už byl spíše tekutý dusík. Loučení s Iskrou bylo srdečné a dojemné:

Odjezd z Lublinu nám trochu komplikují zaparkovaná auta. Když jsme včera přijeli, kolem Tektury bylo v dohledu pouze jedno auto (to naše). Druhý den ráno zjišťujeme, že squat je uprostřed parkoviště a naše auto je obparkované jinými. Vyjetí bylo celkem oříškem. Tady je malá ukázka včetně procházky po prostorách Tektura squotu. Procházka končí v místnosti, kde jsme nocovali:

Přejezd z Lublinu do hlavního města Litvy Vilniusu byl ve znamení více jak devítihodinové cesty autem, která nás všechny značně vyčerpala. Sněhu přibývá. Zažili jsme na cestě už i dost nepříjemně klouzající neudržované silnice. Kamiony si naší supící dodávku notně vychutnávají a míjí nás jen o pár centimetrů. V Litvě si nikdo z nás neuvědomil, že dochází k časovému posunu, takže k dvouhodinovému manku, které jsme nabrali v Polsku, se zničehonic přilepila hodina třetí. Viťas už od začátku cesty moc nemluvil, je mu špatně od žaludku, zřejmě má teplotu. Pevně doufám, že to od něho nechytne nikdo další.

Na místo dojíždíme po jednadvacáté a ihned jdeme hrát. Klub XI20 v podstatě není klubem, dříve to byl squat a nyní má prostor statut klubovny, což znamená, že zde není bar a nic se neprodává, ačkoliv tu mnozí mají „podpultové“ nebo vlastní pití. Interiér vypadá, jako byste ho vystřihli z postapokalyptického amerického filmu. Šílený Max by se mohl jít zahrabat. Uprostřed je obrovská houpačka zavěšená až ke stropu, na které se rádi bimbají místní holky. Předsálí smrdí močí a v klubu pobíhá na volno puštěné psisko, které si velmi oblíbilo CDčka Lívanců a nosí je v uslintané hubě svému pánovi. Po zdech visí obvody popřípadě podivná torza mumií, vše je šedě ušpiněné, ale oproti dvěma minulým koncertům v Polsku je tu celkem teplo!

To se ale nedá říci o situaci venku, kde je krutá klendra. Ve velmi slušně zaplněném klubu narážíme na dvě Češky, jedna tu studuje a druhá pracuje. Ahoj holky! Zig, který to celé pořádá, je vysoký, zakřiknutý a asketicky působící kluk s brejličkami, který je ztělesněním slova skromnost. Moc nemluví, na otázky odpovídá většinou jedním slovem a malým úsměvem. Koncert se povedl, 5STL zažili poprvé na svém koncertu i stagediving a i na nás pod pódiem registruji odredované vlasové vrtulníky a celkem bouřlivý pohyb. Opouštíme klub celkem brzo, nasedáme do omrzlého auta a jedeme k našemu ubytovateli, se kterým nás Zig chvilku před tím seznamuje. Spíme v městském starém činžáku, který je prý poblíž centra. Zítra rozhodně neopomeneme zabrousit do starého města. Čím dál tím větší starosti nám dělá Víťa, jehož zdravotní problémy se exponenciálně zhoršují ...

Mapa naší dosavadní cesty:

Klubovna XI20 ve Vilniusu: